Jerome Klapka Jerome - TŘI MUŽI VE ČLUNU ( o psu nemluvě)
Harris se mě zeptal, jestli jsem někdy byl v hamptoncourtském bludišti. On tam prý jednou zašel, aby jím někoho provedl. Napřed si to bludiště prostudoval podle plánku a zjistil, že je velice jednoduché;
až nevtipné mu připadalo - škoda těch dvou pencí za vstupné. Ten plánek, řekl mi Harris, je zřejměmíněn jako kanadský žertík, jelikož ani za mák neodpovídá skutečnosti a jeho účelem je, aby návštěvník zabloudil. Ten člověk, co ho tam Harris vedl, byl jeden jeho bratránek z venkova.
"Jenom to tu omrkneme, abys mohl vypravovat, žes tu byl," řekl mu Harris, "je to totiž nesmírně prostoduché. Musíš prostě na každém příštím rohu zahnout doprava. Budeme si tam asi tak deset minut špacírovat a potom půjdeme někam na oběd."
Krátce potom, co tam vešli, potkali pár lidí, kteří říkali, že tam jsou už tři čtvrtě hodiny a že už toho mají tak akorát dost. Harris jim nabídl, že jestli je jim libo, mohou jít s ním; právě prý přichází zvenku, vezme to jednou kolem a hned půjde pryč. Ti lidé řekli, že je to od něho moc hezké, přidali se k němu a drželi se mu v patách.
Cestou přibírali různé další lidi, kteří to už chtěli mít za sebou, až posléze shromáždili vůbec všechny návštěvníky bludiště. Lidé, kteří se už nadobro vzdali veškeré naděje, že se ještě někdy dostanou buď dovnitř nebo ven, že ještě někdy uzří domov a přátele, sebrali při pohledu na Harrise a jeho družinu znova odvahu, připojili se k jeho procesí a blahořečili mu. Harris mi řekl, že podle jeho odhadu za ním muselo jít zhruba dvacet lidí; a jedna žena s děckem, která tam byla už celé dopoledne, si prosadila, že se do něho pevně zavěsí, takový měla strach, že by ho mohla ztratit z dohledu.
Harris zahýbal na každém rohu doprava, ale byl to zřejmě pořádný kus cesty a Harrisův bratránek poznamenal, že je to patrně náramně rozlehlé bludiště.
"Ch, jedno z největších v Evropě," pravil Harris.
"To jistě," odvětil bratránek, "vždyť jsme už ušli dobré tři kilometry."
I Harrisovi se to už zdálo nějak divné, ale pochodoval dál, dokud nepřešli kolem půlky žemle, která se válela na zemi a které si Harrisův bratránek, jak se dušoval, povšiml už před sedmi minutami. "Vyloučeno!" tvrdil Harris, ale ta žena s děckem řekla "Jaképak vyloučeno!", ježto prý ona sama tu žemli odebrala svému dítěti a zrovna tady ji, těsně před tím, než potkala Harrise, hodila na zem. A ještě dodala, že by byla nevýslovně šťastná, kdyby ho byla nepotkala nikdy, a vyslovila mínění, že je podvodník. To Harrise rozzlobilo, vytáhl plánek a vysvětloval svou teorii.
"Ten plánek se nám může hodit, copak o to," poznamenal kdosi v průvodu, "jen jestli na něm dokážeme ukázat místo, kde právě jsme."
To Harris nedokázal a navrhoval, že by tedy snad bylo nejlepší jít zpátky ke vchodu a začít znova. Pro tu část návrhu, podle níž se mělo začít znova, nejevil nikdo zvláštní nadšení; ale že by bylo radno jít zpátky ke vchodu, to bylo schváleno naprosto jednomyslně, a tak se všichni otočili a opět se vlekli za Harrisem, tentokrát opačným směrem. Uplynulo dalších deset minut a procesí se ocitlo v prostředku bludiště.
V první chvíli chtěl Harris předstírat, že to je právě to, čeho toužil docílit, avšak zástup se tvářil nebezpečně, a tak se Harris rozhodl pojmout to jako nedopatření.
Teď měli ostatně pevní bod, z kterého se dalo vyjít. Teď už věděli, kde jsou, znovu vzali v potaz plánek a všechno jim připadalo jednodušší než dřív, i vydali se potřetí na pochod.
Za tři minuty byly zase zpátky v tom prostředku.
A pak se už nemohli dostat prostě nikam. Ať se dali kteroukoli cestou, vždycky je dovedla zpátky do středu bludiště. Z toho se časem vyvinulo takové pravidlo, že někteří lidé v tom středu prostě zůstali a čekali na ty ostatní, až se projdou kolem dokola a zase se vrátí k nim. Po nějakém čase vylovil Harris opět ten plánek, ale dav se, jak ho jen zahlédl, velice rozběsnil a radil Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris prý se nemohl zbavit dojmu, že poněkud ztrácí popularitu.
Nakonec se všichni zcvokli a snažili se přihulákat zřízence. Ten člověk skutečně přišel, vylezl z protější strany na žebřík a odtamtud na ně řval pokyny. Ale tou dobou už jim všem vířil v hlavách takový zmatek, že nebyli schopni cokoli pochopit, a tak jim ten člověk řekl, ať zůstanou stát na místě a on že si pro ně přijde. Semkli se tedy dohromady a čekali; a zřízenec slezl ze žebříku a vešel dovnitř.
Osud tomu chtěl, že to byl zřízenec mladičký a v tomto oboru ještě nevycvičený, a tak se k těm lidem nemohl dostat a nakonec zabloudil sám. Tu a tam ho zahlédli, jak uhání kolem druhé strany toho živého plotu, a on je také i párkrát spatřil a pokaždé se jal pádit ještě rychleji, aby se k nim dostal, a oni vždycky čekali asi tak pět minut a ten hoch se pak vždycky znova objevil na stejném místě a ptal se, kde to zase jsou.
Museli tedy počkat, dokud se nevrátil od oběda jeden ze starších zřízenců, a teprve pak se dostali ven.
Jerome Klapka Jerome - TŘI MUŽI VE ČLUNU( o psu nemluvě)
Žádné komentáře:
Okomentovat