Ano, přiznávám se. Pytlačila jsem u Buckinghamského paláce. Vím, zní to
hrozně. Pytlačit a ještě k tomu na tak honosném místě přímo před zraky
královny. Trochu se stydím.
Snad mě aspoň trochu omlouvá, že jsem to dělala nevědomky a
že za to vlastně nemohu. A že jsem vlastně žádnou škodu nezpůsobila. Akorát
jsem asi (na chvíli) naštvala pár lidí, ti už stejně zapomněli. A taky trochu
rozzlobila bobici (londýnskou policistku).
To bylo tak. Po dlouhém vypjatém čekání na královské miminko
se malý Jiřík narodil zrovna, když jsme s výpravou pobývali v Londýně.
Co udělá správně informovaný cestovatel, když se namane u tak významné
události? Zamíří přímo do epicentra dění
a snaží se ukořistit nějaký ten důkaz, že zrovna ON byl u TOHO. V tomto případě
vyfotit nejslavnější ceduli na zeměkouli, umístěnou za tepanou mříží
královského paláce. Další den ráno s okem v hledáčku a prstem na
spoušti pátrám po stojánku, jehož fotka již přes noc několikrát obletěla svět.
A nic. Říkám si, už ji schovali, no v tom ji vidím, překročím malé zábradlí, a cvak! Je to doma! Až pak se rozhlídnu kolem, ups,
po mé pravé ruce se vine nekonečný had čekatelů na záběr, regulovaný týmem uniformovaných
policistek. Jedna z nich striktně určuje, jak dlouho se každý zájemce
může u vývěsky zdržet. Hned na mě: „ A vy jste tady stála?“ Chvilku zvažuji, že drze zalžu, ale tváří v tvář rozhněvané moci měknu a přiznávám
pravdu. Nakonec, fotka už je pořízena, že. „ Tak si běžte stoupnout na konec řady!“
Odcházím se alespoň podívat, kolik času
jsem ušetřila, na poslední nešťastníky ani nedohlédnu.
Tímto se omlouvám všem předběhnutým turistům i policejní
jednotce, které jsem proklouzla mezi prsty. Policejní dozor to stejně vzápětí
vzdal a nechal dav svobodně bojovat podle svých vlastních pravidel.
Žádné komentáře:
Okomentovat