Vy věříte na Shakespeara?

Ve Stratfordu-upon-Avon, rodišti slavného dramatika, žije asi 25 tisíc lidí, ale každý rok sem přijedou na tři miliony turistů. Za Shakespearem, tedy synem místního rukavičkáře, který snad ani nedokončil školu, avšak kterému se připisuje autorství 38 divadelních her, 154 sonetů a mnohého dalšího. Za Shakespearem, který za celý svůj život (kromě 8 let, kdy o něm nejsou žádné zprávy) neopustil Anglii, nicméně ve svých básních podrobně popisuje vzdálené kouty světa. Za Shakespearem, který měl napsat milion slov, ale jeho šest zachovaných podpisů bylo vytvořeno „nevypsanou rukou“. A žádný jeho rukopis hry nebo básně se nedochoval.

Byl snad autorem talentovaný Williamův současník Christopher Marlowe, špión královny Alžběty I., jenž byl údajně ubodán ve svých 29 letech? V Canterbury, odkud pocházel, jsou o tom přesvědčeni. 

Nebo mimořádně vzdělaný a zcestovalý Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu, jemuž jeho šlechtický původ neumožňoval k autorství se přiznat? Mnoho příběhů, popsaných v Shakespearových dílech přesně popisuje prokazatelné události z jeho života.

Karel Čapek má v tom jasno, jak píše ve svých Anglických listech: „Ne, (ve Stratfordu jsem) nebyl, i neviděl jsem rodný domek Shakespearův, nehledíme-li k tomu, že je od gruntu přestavěn a mimoto že snad žádný Shakespeare vůbec neexistoval.“

Ať je to ten nebo ten, jedna věc platí: Jakkoliv zpochybňovat existenci Shakespeara, největšího autora všech dob ve Stratford-upon-Avon se striktně nedoporučuje!

Tady se narodil...

...a tady odpočívá

Avon the river

The Road to Hell

Kudy to vezmeme? Zapeklitá otázka (ano, od slova PEKLO), když se máte autem nebo busem v Londýně přemístit z východního konce na západní, z jižního na severní, nebo naopak. Jet přes město, riskovat zácpy v ulicích a prostoje na semaforech nebo to zkusit po okruhu London Orbital M25? Ten je delší, ale hlavně absolutně nevyzpytatelný. Něco jako naše D1. Měří 188 kilometrů a denně po něm průměrně projede na 200 tisíc vozidel. A když se to kousne, čekání se počítá na dlouhé hodiny. Není divu, že dálnice je známá jako největší parkoviště Evropy nebo cesta do pekel. Jednou tam uvízl i Chris Rea a při nekonečném stání na něj dolehla otázka, k čemu všechen ten technický pokrok vlastně je. A tak složil slavnou The Road to Hell. 

Karel Čapek, Anglické listy

„Viděl jsem velikost a moc, bohatství, blahobyt a vyspělost nevyrovnatelnou. Nikdy mi nebylo smutno, že jsme malý a nehotový kousek světa. Být malý, neurovnaný a nedodělaný je dobré a statečné poslání.

Jsou veliké a nádherné transatlantiky se třemi komíny, první třídou, koupelnami a leštěnou mosazí; a jsou malé čadící parníčky, jež hrkotají po velikém moři; je to, lidi, docela pěkná kuráž, být takovým malým a nepohodlným vehiklem. A neříkejte, že jsou u nás malé poměry; vesmír kolem nás je chválabohu stejně veliký jako vesmír kolem Britského impéria. Malý parníček toho tolik nepojme jako taková velká loď; ale haha, pane, může doplout stejně daleko nebo někam jinam. Záleží na mužstvu.“

Lollipop lollipop oh lolli lolli lolli lollipop

Lollipop znamená v angličtině lízátko, Lollipop Lady je tedy paní Lízátková.

Zní Vám to, no řekněme lehce … lechtivě? Pozor, zapomeňte na hříšné představy, jedná se o velmi počestnou a bohulibou činnost! Je to totiž osůbka, co převádí děti bezpečně přes ulici („a woman hired to help children cross a road safely near a school“). Proto je oděna v reflexní šat, který jí ladí s kloboučkem a podle značky STOP CHILDREN ji pojmenovali na p. Lízátkovou. Spolu se svými kolegyněmi (mají i pár kolegů), oficiálně nazývanými School Crossing Patrollers, pomáhá čtyřem milionům britských školáků už přes 60 let!

Vyrazit s nožem do londýnských ulic

… není dobrý nápad. Nože, nožíky, dýky, rybičky, nůžky a jiné hrůzy s čepelí delší než tři palce, tedy sedm a půl centimetru jsou tu považovány za nebezpečnou zbraň. Známá věc, taky si to v pokynech k odjezdu může každý přečíst, že. Pro jistotu však v autobuse tuto skutečnost zdůrazňuji a přidávám osobní zážitek jednoho účastníka, kterého přistihli s loveckou kudlou při vstupu na London Eye. Do pěti minut byl naložen do policejního antona, odvezen na neznámé místo a čtyři hodiny vyslýchán bez možnosti jakkoliv dát zbylým členům rodiny vědět, co s ním je. Poté byl sice vrácen na původní místo, kde se konečně shledal s manželkou a synem, ti však strávili půl dne nucenou procházkou podél Temže a v obavách, zda ještě někdy svého živitele spatří.

Trocha adrenalinu k cestování patří a každá zkušenost je dobrá, ale pokud zrovna tohle není scénář, po kterém při návštěvě Londýna toužíte, nezapomeňte si tašky předem zkontrolovat. Často se tam totiž nože objevují i nedopatřením, třeba v nenápadné zapomenuté kapse. 

Zuzana je v Londýně

Ano, na velkém obrazu talentovaného Hynka Martince v National Portrait Gallery, London. Příjemné české překvapení hned u vstupu na výstavu BP Portrait Awards!

Kdy nejet do Brightonu

Když v Brightonu stávkují popeláři, ve městě a na pláži to vypadá .... zkrátka tak, jak vidíte na fotkách. Bohužel (naštěstí?) zápach obrázky nezachytí. Radost z toho mají snad jenom racci. Pro ty jsou volně ložené pytle naprostou bonanzou! 

Pytlákem u Buckinghamu

Ano, přiznávám se. Pytlačila jsem u Buckinghamského paláce. Vím, zní to hrozně. Pytlačit a ještě k tomu na tak honosném místě přímo před zraky královny. Trochu se stydím.

Snad mě aspoň trochu omlouvá, že jsem to dělala nevědomky a že za to vlastně nemohu. A že jsem vlastně žádnou škodu nezpůsobila. Akorát jsem asi (na chvíli) naštvala pár lidí, ti už stejně zapomněli. A taky trochu rozzlobila bobici (londýnskou policistku).

To bylo tak. Po dlouhém vypjatém čekání na královské miminko se malý Jiřík narodil zrovna, když jsme s výpravou pobývali v Londýně. Co udělá správně informovaný cestovatel, když se namane u tak významné události?  Zamíří přímo do epicentra dění a snaží se ukořistit nějaký ten důkaz, že zrovna ON byl u TOHO. V tomto případě vyfotit nejslavnější ceduli na zeměkouli, umístěnou za tepanou mříží královského paláce. Další den ráno s okem v hledáčku a prstem na spoušti pátrám po stojánku, jehož fotka již přes noc několikrát obletěla svět. A nic. Říkám si, už ji schovali, no v tom ji vidím, překročím malé zábradlí, a cvak!  Je to doma! Až pak se rozhlídnu kolem, ups, po mé pravé ruce se vine nekonečný had čekatelů na záběr, regulovaný týmem uniformovaných policistek. Jedna z nich striktně určuje, jak dlouho se každý zájemce může u vývěsky zdržet. Hned na mě: „ A vy jste tady stála?“ Chvilku zvažuji, že drze zalžu, ale tváří v tvář rozhněvané moci měknu a přiznávám pravdu. Nakonec, fotka už je pořízena, že. „ Tak si běžte stoupnout na konec řady!“  Odcházím se alespoň podívat, kolik času jsem ušetřila, na poslední nešťastníky ani nedohlédnu.

Tímto se omlouvám všem předběhnutým turistům i policejní jednotce, které jsem proklouzla mezi prsty. Policejní dozor to stejně vzápětí vzdal a nechal dav svobodně bojovat podle svých vlastních pravidel.

Expedice Jane Austen

Návštěva Steventonu, rodiště Jane Austen nebývá často v nabídce cestovních kanceláří.

Steventon vlastně cílem turistů nebývá vůbec a to se mi zdálo trochu divné.

Po stopách jejího života se jezdí do Bath, kde žila, do Chawtonu, kde má muzeum, do Winchesteru, kde je v katedrále pohřbena. A co Steventon?  Proč je tak opomíjený? Ano, ví se, že známá autorka románů jako Pýcha a předsudek či Rozum a cit tam žila jen krátce, pak ji studia zavedla do světa, její rodný dům byl sice srovnán se zemí, ale kostel, kde byla pokřtěna, a to dokonce dvakrát, ten by tam pořád měl stát!

A tak jsme se tam vydali.

Steventon je tak malá vesnice, že ani navigace nemá jasno, kam zamířit. Zvláště pokud jsou u Londýna hned Steventony dva, asi 60 km od sebe. Až pomocné indicie pomohou vybrat ten správný.

Hned poté, co sjedeme z dálnice M3 začíná být jasné, že turistické potíže běžné u profláklých památek, jako davy turistů, dopravní zácpy či vysoké vstupné, tady opravdu nehrozí. Obavy spíš vyvolává cesta kategorie „ polňačka“, zarostlá ze všech božích stran. Jet tudy velkým busem nebo dokonce dvoupatrákem, vracíme se potupně zpět. Ale že máme malý komorní 26-místné vozítko, je nám dovoleno pokračovat v expedici. Konečně cedule Steventon, uf. Ale nikde žádný kostel. Místní žena okopávající zahrádku na nás nevěřícně kouká: „Ke kostelu tudy nahoru a první odbočkou doprava, je to kousek.“ Jdeme tedy pěšky, ale po půlhodině chůze zarostlou liduprázdnou cestou začínám pochybovat o přesnosti sdělené informace. Naštěstí se objevuje anděl – vypadá sice jako normální řidič (ale já vím, že je to anděl), který nám správný směr potvrdí s poznámkou: „Jedu tady už poněkolikáté a vždycky mi připadá divné, kde ten kostel postavili.“

Odměna stojí za to – jednoduchá malebná stavba z 12. století schovaná ve stínu vysokých dubů, kolem pár hrobů, i těch se jmény příbuzných slavné spisovatelky. Oáza klidu, kde se zastavil čas. Minimálně na 22 let. Potvrzuje to věta místního pozorovatele: „Vy musíte být asi velcí fanoušci naší Jane, když jste sem přijeli až z ČESKOSLOVENSKA!“