čtvrtek 19. prosince 2013

Vídeň - Vánoční drive

V předvánočním čase uspořádala naše škola ve spolupráci s cestovní agenturou jednodenní exkurzi do Vídně. Cílem cesty bylo poznat památky hlavního města Rakouska, o kterých se žáci učí v rámci výuky německého jazyka na naší škole. Do města jsme vyrazili v čase, kdy město je prozářeno vánoční výzdobou a v podvečerním šeru vypadá opravdu nádherně.
Po příjezdu do Vídně jsme mohli obdivovat umění rakouského architekta Hudertwassera na budově místní spalovny, která svojí pestrostí barev a tvarů připomíná spíše obrovský dort. Naše první zastávka však směřovala do Domu moře (Haus des Meeres), kde jsme v 11 patrech obdivovali pestrost podmořského světa i tropických lesů. V obrovských nádržích se proháněli žraloci, rejnoci, japonští pavouci a mnoho dalších mořských živočichů, které jsme mnohdy viděli poprvé v životě. V oddělení terárií jsme pozorovali mnoho druhů pavouků, žab a hadů. V tropickém pavilonu se proháněli ptáci, opice a nechyběli samozřejmě ani krokodýli.
Po pobytu ve vyhřáté budově následovala procházka větrnou Vídní. Cestou po Mariahilfer-Strasse, kde je mnoho různých obchodů světových značek jsme se dostali do čtvrtí muzeí. Mohli jsme obdivovat mohutnost staveb Umělecko-historického muzea i Přírodovědného muzea, které stojí naproti sobě jako dvojčata. Naše kroky však směřovali k Hofburgu, který byl významným sídlem Habsburků a Národní knihovně. Na Náměstí Michaeleplatz jsme mohli vidět odkryté archeologické nálezy z doby římského osídlení. Obchodními ulicemi Kohlmarkt a Graben kolem nádherného morového sloupu jsme se dostali k dominantně Vídně – chrámu Sv. Štěpána.
Poslední naší zastávkou byli vánoční trhy před radnicí, která byla vybudována v novogotickém slohu. Uvnitř radnice probíhali dílničky pro děti a přilehlý park byl zaplněn mnoha stánky. Stromy svítily záplavou ozdob v podobě kytar, sněhuláků či srdíček mnoha barvami. Po krátké zastávce byl již čas k odjezdu. Cesta k autobusu vedla kolem zahrad Volksgarten a budovy Parlamentu, které vévodí socha bohyně Pallas Athény. Při odjezdu z hlavního města našeho jižního souseda se s námi rozloučilo obří ruské kolo v místním zábavním parku Prater.
Po celou dobu naší exkurze nás provázal odborným výkladem paní průvodkyně, která v závěru cesty vyzkoušela žáky formou kvízových otázek z toho, co si zapamatovali. I tohoto úkolu se však účastníci zájezdu zhostili se ctí a na poměrně nelehké otázky dokázali snadno odpovědět.
Mgr. Zbyněk Mašek

středa 11. prosince 2013

77 let od abdikace Edwarda VIII

Právě dnes je to přesně 77 let, co abdikoval britský král Edward VIII. Udělal tak po pouhých 327 dnech na trůnu. Proč? Může za to láska. Edward (v soukromí mu říkali David) se zamiloval do dvakrát rozvedené Američanky Wallis Simpson a chtěl si ji vzít, pro tehdejší společnost však bylo nepřijatelné, aby se tato žena stala královnou Británie. Důvodů ovšem bylo mnohem více, například jeho sympatie k Hitlerovi. 
Poslechněte si jeho abdikační řeč v rádiu BBC.
( Mimochodem, Wallis si vzal a pak spolu žili v USA a Francii)

http://www.youtube.com/watch?v=re6G1hTlrEo

pátek 22. listopadu 2013

Ach, zase ten Phillip!

„ ...že by se pářili?“

Ačkoliv princ letos oslavil již 92. narozeniny, nezdá se, že kousavost jeho připomínek polevuje.

Před pár dny na setkání s válečnými veterány vojákovi, který přišel v Afganistánu o obě nohy a teď nosí protézy poradil, aby si na ně dal kolečka, prý pak bude rychlejší. A co na to voják? Řekl: „Princ Phillip je můj hrdina. Je prostě skvělý, opravdu je s ním legrace!“

Před pár lety řekl jisté advokátce: „Vidíte, a já jsem si myslel, že je protiprávní, aby toto dělaly ženy!“

Když viděl ve vědeckém muzeu dva roboty, kteří do sebe narazili, podotkl: „ Že by se pářili?“

Cate Blanchett požádal, aby mu opravila DVD přehrávač, když už pracuje ve filmovém průmyslu.

O kastování v Británii: „Lidé se myslí, že tu máme zkostnatělý třídní systém, ale je známo, že i vévodové si brali za manžely sboristky. A někteří se dokonce oženili s Američankami!“

Novinářku, dotazující se, jak se královně líbilo v Paříži zpražil: „Pěkně trapná otázka!“

Eltonu Johnovi na konto jeho zlatého Aston Martina: „Aaa, tak to jste vy, kdo vlastní to příšerné auto!“


Není těžké odhadnout, že z vévodova humoru nejsou všichni nadšení. Někteří poddaní (a není jich málo) si myslí, že by se mu měla konečně „zašít huba“.




úterý 19. listopadu 2013

„ Je mi jedno, jaká to je značka. Prostě mi doneste pivo!“

Princ perlí potřetí!

Studnice hlášek manžela královny Alžběty II. prince Phillipa, vévody z Edinburghu  je, zdá se, bezedná, přidáváme další:

Na Slovensku všechny překvapil tvrzením, že náklad, který nosí horští nosiči je jen atrapa.

V projevu za záchranu ohrožených hrdliček uvedl: „ Kočky zabíjejí mnohem více ptáků než lidé. Měli byste propagovat slogan: Zabij kočku, zachráníš ptáka!“

Na slavnostním rautu v roce 2004: „ Vykašlete se na protokol a honem mi dejte najíst!“

Státnímu zaměstnanci: „ Jsi malá zákeřná pavlačová myš. Ty nevěříš mně, já nevěřím tobě."

Hospodářskou krizi komentoval takto: „ Před pár lety všichni tvrdili, že lidé moc pracují a měli by víc odpočívat. Teď si všichni stěžují, že nemají práci. Zdá se, že lidi prostě nevědí, co chtějí.“

Konverzace se zaměstnancem letiště po příletu na Heathrow: „Jaký byl Váš let, Vaše veličenstvo?“ „A vy už jste někdy letěl letadlem?“ „Ano, mockrát.“ „No tak přesně takové to bylo!“

O Tomovi Jonesovi řekl: „ Těžko si lze představit, jak může někdo tak nechutně zbohatnout pouhým zpíváním těch ohyzdných skladeb!“

Obyvatelů Kajmanských ostrovů se zeptal: „ Nejste tady snad vesměs potomci pirátů?“

V Etiopii na výstavě obrazů: „Připomíná mi to výtvory, co nosila má dcera z kurzů malování ve škole.“

Poté, co mu bylo nabídnuto víno v Římě: „ Je mi jedno, jaká to je značka. Prostě mi doneste pivo!“

Na londýnské radnici: „ Kdybychom sem nepustili turisty, nebyly by zácpy v ulicích.“


V klubu mladých v Bangladéši: „Tak kdopak je tady na drogách?...Tamten vypadá, že si něco dal!“

V Kanadě: „ Rozhodně jsme sem nepřijeli ze zdravotních důvodů“.


čtvrtek 14. listopadu 2013

Pokud to má čtyři nohy a není to židle, má to křídla a není to letadlo... princ Phillip podruhé

Šprýmy prince Phillipa podruhé

Prostořeký dvaadevadesátiletý princ nešetří nikoho. Když ho napadne vtipná glosa, je mu jedno, jestli se jeho terčem stane korunovaná hlava nebo náhodný kolemjdoucí:
Instruktora autoškoly v malém skotském městě se zeptal, jak dokážou udržet místní obyvatele střízlivé tak, dlouho, že jsou schopni udělat test.
Při oficiální večeři se důvěrně naklonil k nigerijskému prezidentovi, oblečenému v tradičním kroji s poznámkou: „ Vypadá to, že se chystáte do postele.“   
V Číně varoval britské studenty, že „ pokud tam zůstanou déle, vrátí se domů se šikmýma očima.“
Číňanů se však více dotkla tato hláška: „ Pokud to má čtyři nohy a není to židle, má to křídla a není to letadlo, plave-li to a není to ponorka, Číňan to sní.“
Při pohledu na zastaralý elektrický jistič pronesl: „ To snad musel dělat nějaký Ind!“ A vysloužil si oficiální protest organizace zastupující indickou menšinu.
O princezně Anně, své dceři, milovnici koní: „Pokud to neprdí a nežere seno, nezajímá ji to.“
Módního redaktora se zeptal, jestli nosí norkové trenýrky.
Nevidomé ženě se slepeckým psem řekl: „ A teď už jsou i žeroucí psi pro anorektiky.“
Hlavní sestře v nemocnici v Karibiku? „Vás otravují komáři, mě tisk.“
„Rád bych se podíval do Ruska, i když ti bastardi vyvraždili půlku mé rodiny.“
Při udělování cen ve své vzdělávací nadaci: „ Mladí lidé jsou všude stejní. Prostě ignoranti.“





„Jak jste dokázal, že vás ještě nesnědli?“

Princ Phillip a jeho drsný humor

Humor prince Phillipa, manžela královny Alžběty II. je suchý a drsný, na hranici faux pas, spíš i přes. S požitkem trousí sarkastické a ironické poznámky na všechny strany bez rozdílu. Není s ním nuda a Britové ho milují. (S výjimkou těch, na koho své urážlivé vtipy zacílí.)
V Austrálii se zeptal místního domorodce, jestli po sobě ještě házejí oštěpy.
„A vy jste žena?“, zeptal se keňské domorodkyně, která mu předávala květiny.
„Jak jste dokázal, že vás ještě nesnědli?“, k britskému turistovi na Papui-Nové Guinei
„To se nedivte, že jste hluší, když sedíte tak blízko u toho velkého bubnu!“, řekl skupině neslyšících dětí.
„To ale musíš nejdříve pořádně zhubnout!“, chlapci, který se mu svěřil, že chce být astronautem.  
„Všechny vypadáte jako Drákulovy dcery“, studentkám soukromé školy v červených uniformách.
Při návštěvě v Holandsku najednou prohlásil: „ Podívejte na ty Holanďany. Mají ksichty jako řitě.“
Při pohledu na multi-etnické vítěze soutěže Británie má talent 2009:“ Vy jste všichni z jedné rodiny?“
Britovi v Budapešti: „Zdá se, že ještě tady nejste dlouho, ještě nemáte ten pivní břuch jako ostatní.“  
„Budeme potřebovat špunty do uší?“, poté, co mu řekli, že bude zpívat Madonna píseň z filmu Dnes neumírej.



pondělí 11. listopadu 2013

Bloudit v bludišti podle Jerome Klapka Jerome

Jerome Klapka Jerome - TŘI MUŽI VE ČLUNU ( o psu nemluvě)


Harris se mě zeptal, jestli jsem někdy byl v hamptoncourtském bludišti. On tam prý jednou zašel, aby jím někoho provedl. Napřed si to bludiště prostudoval podle plánku a zjistil, že je velice jednoduché;
až nevtipné mu připadalo - škoda těch dvou pencí za vstupné. Ten plánek, řekl mi Harris, je zřejměmíněn jako kanadský žertík, jelikož ani za mák neodpovídá skutečnosti a jeho účelem je, aby návštěvník zabloudil. Ten člověk, co ho tam Harris vedl, byl jeden jeho bratránek z venkova.
"Jenom to tu omrkneme, abys mohl vypravovat, žes tu byl," řekl mu Harris, "je to totiž nesmírně prostoduché. Musíš prostě na každém příštím rohu zahnout doprava. Budeme si tam asi tak deset minut špacírovat a potom půjdeme někam na oběd."
Krátce potom, co tam vešli, potkali pár lidí, kteří říkali, že tam jsou už tři čtvrtě hodiny a že už toho mají tak akorát dost. Harris jim nabídl, že jestli je jim libo, mohou jít s ním; právě prý přichází zvenku, vezme to jednou kolem a hned půjde pryč. Ti lidé řekli, že je to od něho moc hezké, přidali se k němu a drželi se mu v patách.
Cestou přibírali různé další lidi, kteří to už chtěli mít za sebou, až posléze shromáždili vůbec všechny návštěvníky bludiště. Lidé, kteří se už nadobro vzdali veškeré naděje, že se ještě někdy dostanou buď dovnitř nebo ven, že ještě někdy uzří domov a přátele, sebrali při pohledu na Harrise a jeho družinu znova odvahu, připojili se k jeho procesí a blahořečili mu. Harris mi řekl, že podle jeho odhadu za ním muselo jít zhruba dvacet lidí; a jedna žena s děckem, která tam byla už celé dopoledne, si prosadila, že se do něho pevně zavěsí, takový měla strach, že by ho mohla ztratit z dohledu.
Harris zahýbal na každém rohu doprava, ale byl to zřejmě pořádný kus cesty a Harrisův bratránek poznamenal, že je to patrně náramně rozlehlé bludiště.
"Ch, jedno z největších v Evropě," pravil Harris.
"To jistě," odvětil bratránek, "vždyť jsme už ušli dobré tři kilometry."
I Harrisovi se to už zdálo nějak divné, ale pochodoval dál, dokud nepřešli kolem půlky žemle, která se válela na zemi a které si Harrisův bratránek, jak se dušoval, povšiml už před sedmi minutami. "Vyloučeno!" tvrdil Harris, ale ta žena s děckem řekla "Jaképak vyloučeno!", ježto prý ona sama tu žemli odebrala svému dítěti a zrovna tady ji, těsně před tím, než potkala Harrise, hodila na zem. A ještě dodala, že by byla nevýslovně šťastná, kdyby ho byla nepotkala nikdy, a vyslovila mínění, že je podvodník. To Harrise rozzlobilo, vytáhl plánek a vysvětloval svou teorii.
"Ten plánek se nám může hodit, copak o to," poznamenal kdosi v průvodu, "jen jestli na něm dokážeme ukázat místo, kde právě jsme."
To Harris nedokázal a navrhoval, že by tedy snad bylo nejlepší jít zpátky ke vchodu a začít znova. Pro tu část návrhu, podle níž se mělo začít znova, nejevil nikdo zvláštní nadšení; ale že by bylo radno jít zpátky ke vchodu, to bylo schváleno naprosto jednomyslně, a tak se všichni otočili a opět se vlekli za Harrisem, tentokrát opačným směrem. Uplynulo dalších deset minut a procesí se ocitlo v prostředku bludiště.
V první chvíli chtěl Harris předstírat, že to je právě to, čeho toužil docílit, avšak zástup se tvářil nebezpečně, a tak se Harris rozhodl pojmout to jako nedopatření.
Teď měli ostatně pevní bod, z kterého se dalo vyjít. Teď už věděli, kde jsou, znovu vzali v potaz plánek a všechno jim připadalo jednodušší než dřív, i vydali se potřetí na pochod.
Za tři minuty byly zase zpátky v tom prostředku.
A pak se už nemohli dostat prostě nikam. Ať se dali kteroukoli cestou, vždycky je dovedla zpátky do středu bludiště. Z toho se časem vyvinulo takové pravidlo, že někteří lidé v tom středu prostě zůstali a čekali na ty ostatní, až se projdou kolem dokola a zase se vrátí k nim. Po nějakém čase vylovil Harris opět ten plánek, ale dav se, jak ho jen zahlédl, velice rozběsnil a radil Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris prý se nemohl zbavit dojmu, že poněkud ztrácí popularitu.
Nakonec se všichni zcvokli a snažili se přihulákat zřízence. Ten člověk skutečně přišel, vylezl z protější strany na žebřík a odtamtud na ně řval pokyny. Ale tou dobou už jim všem vířil v hlavách takový zmatek, že nebyli schopni cokoli pochopit, a tak jim ten člověk řekl, ať zůstanou stát na místě a on že si pro ně přijde. Semkli se tedy dohromady a čekali; a zřízenec slezl ze žebříku a vešel dovnitř.
Osud tomu chtěl, že to byl zřízenec mladičký a v tomto oboru ještě nevycvičený, a tak se k těm lidem nemohl dostat a nakonec zabloudil sám. Tu a tam ho zahlédli, jak uhání kolem druhé strany toho živého plotu, a on je také i párkrát spatřil a pokaždé se jal pádit ještě rychleji, aby se k nim dostal, a oni vždycky čekali asi tak pět minut a ten hoch se pak vždycky znova objevil na stejném místě a ptal se, kde to zase jsou.
Museli tedy počkat, dokud se nevrátil od oběda jeden ze starších zřízenců, a teprve pak se dostali ven. 
Jerome Klapka Jerome - TŘI MUŽI VE ČLUNU( o psu nemluvě)




pátek 8. listopadu 2013

Karle Čapku, takhle hrozné to opravdu není! :-)

Dobrou chuť!

Anglická kuchyně je dvojího druhu: dobrého a prostředního. Dobrá anglická kuchyně je prostě francouzská kuchyně, prostřední kuchyně vysvětluje do velké míry anglickou zasmušilost a zamlklost. Nikdo nemůže zářit a trylkovat, žvýkaje pressed beef potřený ďábelskou hořčicí. Nikdo se nemůže nahlas radovat, odlepuje si od zubů třesoucí se pudink z tapioky. Člověk hrozně zvážní, dostane-li lososa politého růžovou škrobovinou, a má-li k snídani, k obědu i k večeři něco, co zaživa je rybou a v melancholickém stavu poživatelnosti se jmenuje fried sole, vydělal-li si třikrát denně žaludek černou čajovou jirchou a napil-li se zasmušilého, teplého piva, požil-li univerzálních omáček, konzervované zeleniny, custardu a muttonu, nuže, vyčerpal snad všechny tělesné požitky průměrného Angličana a počíná chápat jeho uzavřenost, vážnost a přísné mravy. ( Karel Čapek, Anglické listy)




čtvrtek 17. října 2013

London CLOSER/ Na dotek

London CLOSER/ Na dotek

Ten parčík je v Londýně kousek od St. Paul´s. Utajený před turisty mířícími do obrovské katedrály, i já jsem ho objevila náhodou hledajíc chládek v červnových vedrech.
Postman´s Park. Nenápadný zelený plácek v betonové finanční čtvrti. Hned u vstupu narazíte na malou stříšku, chránící zeď keramických tabulí. Jsou si podobné, ale každá trochu jiná. Místo je mi povědomé, ale nepamatuji si, že bych tu už někdy byla. Postupně čtu nápis za nápisem, nemohu se odtrhnout:

George Lee, hasič. Vynášel dívku v bezvědomí z požáru v Clerkenwell, přičemž šestkrát upadl a na následky zranění zemřel. 26. července 1876

Elizabeth Boxal, 17, Benthal Green, zemřela po zranění, když se snažila zachránit dítě před splašeným koněm. 20. června 1888

Další a další, celkem jich je asi padesát. Všichni zachránili něčí život, ale svůj tím ztratili.
Myšlenka na to krásné a smutné místo se mi vrací i doma a pak mi to najednou dojde: Nicholsův film CLOSER (Na dotek). Mučivé drama čtyř lidí plné falše, sobectví, zrady a bolesti. Tady přece Alice najde své nové jméno:
Alice Ayres, dcera zedníka, která svým chrabrým chováním zachránila tři děti z hořícího domu na Union Street za cenu ztráty svého života. 24. dubna 1885

Tu a tam se mě někdo zeptá, jestli to není už tak trochu nuda jezdit tolik let do Londýna, vždyť už prý tam nemůže být nic nového k objevení.

Není to nuda. Třeba i kvůli okamžikům jako je tento.


pátek 27. září 2013

Dojmy z Paříže od Terky Foretové

Terka Foretová  píše o cestě do Francie

V sobotu 21. září jsme se vrátili z pobytu plného památek, focení  a nakupování v Paříži.  Odjížděli jsme v pondělí 16. září v 1 hodinu odpoledne a na místo jsme dojeli asi v 7 ráno. Ale myslím, že výlet za nevyspání a nepohodlí stál.
Po 18ti hodinové cestě se zastávkami jsme dorazili na Trocadéro s nádherným výhledem na onu Eiffelovu věž. Následovala menší procházka po Martově poli, parku přímo naproti Vojenské akademii, kde studoval Napoleon.
O půl desáté jsme už čekali na lístky a vyjížděli na Eiffelovku. Většina z nás si koupila i vstup do třetího patra, tedy nejvyššího. Výhled je přímo kouzelný.
Následovala asi hodinová projížďka lodí. Paříž se nám ukázala z perspektivy Seiny, mohli jsme vidět například krásné mosty, dát si zasloužený odpočinek a ohřát se čajem.
Další na programu byla Invalidovna s ostatky Napoleona, jeho bratrů a syna. Dostali jsme také čas projít si muzeum s několika spíše válečnými tématy. Bulvár Champs-Élysées s Vítězným obloukem byla poslední zastávka za první den našeho výletu. Pro většinu byla úleva konečně dojet do našeho hostelu MIJE, budovy ze 17. stolení, poblíž Seiny.
Druhý den jsme vyjeli z Paříže do Versailles, sídla Ludvíka XIV. Prošli jsme si rozlehlé zahrady a individuálně i zámek. Pak jsme přejeli do La Défense- moderní čtvrti s mrakodrapy a supermoderními stavbami- a dostali osobní volno k nákupům v obrovském obchodním centru.
Ve čtvrtek jsme si prošli největší hřbitov v Paříži Père-Lachaise, místo posledního odpočinku mnoha významných osobností (Edith Piaf, Jim Morrison, Oscar Wilde,...). Následoval přejezd do velmi milé části města Centre Pompidou s moderní galerií a spoustou obchůdků. Také jsme se šli podívat na nejvyšší bod Paříže Monmartre (125 m n.m.), kde je bazilika Sacré Coeur. Cestou zpátky na autobus jsme šli kolem nejslavnějšího kabaretu Moulin Rouge. Hodně z nás se těšilo i na večerní procházku, které jsme se konečně dočkali.
V pátek, tedy poslední den v tomhle krásném městě, jsme začali v Tuilerijských zahradách, kde jsme se chvíli kochali okolní krásou a pak zamířili rovnou do Louvru. V obrovském muzeu jsme dostali mapku, ale stejně nás všechny zajímala Mona Lisa. Po chvilce chůze po značkách jsme ji našli. Je krásná a jedinečná.
Přecházeli jsme po Pont des Arts, ale známější je jako Most zamilovaných. zábradlí mostu zdobí zámky, které denně přibývají. Zamilované páry tu pečetí  svou lásku připnutím zámku se jmény a klíčky pak hodí do Seiny.
Katedrála Notre Dame je - jako vše v Paříži- kouzelná. Velkolepá a uvnitř tmavá a tajemná. Poté jsme se přesunuli před nejstarší univerzitu Sorbonnu. Někteří využili volno k návštěvě Lucemburské zahrady, jiní vyzkoušeli francouzské speciality v místních restauracích a kavárnách.
V 19 hodin už jsme se rozloučili s Paříží a vraceli se přes Francii a Německo do České republiky. Do Hustopečí jsme se dostali už v 11.
Za tenhle výlet jsem opravdu moc ráda a budu na něj vzpomínat v dobrém. Paříž mě naprosto uchvátila nejen dechberoucí architekturou a památkami, ale i módou, která byla vidět nejen ve výlohách, ale i v ulicích. Nemohla jsem si přát být na lepším místě, než právě tady.

                                                                                              Terka Foretová, Kvarta


                                                     

čtvrtek 5. září 2013

Shopping! Shopping!


Keep calm and go on shopping

Vím, že přijde. Dříve nebo později, ať je program zájezdu sebezajímavější a počasí třeba na plavky.
Pokaždé se dostaví a postupně nabírá na intenzitě.
Otázka: „A kdy bude shopping!?“
Obvykle pak spustí lavinu dalších dotazů: „Kolik času budeme mít?“ „Je tam Primark ( New Look, GAP, TK Maxx, Sportsdirect)?“
V druhé vlně pak: „Je někde poblíž směnárna nebo bankomat? Mohla byste mi vyměnit koruny nebo eura na libry? Nebo půjčit?“
Vůbec se nedivím, že se neinformovanému návštěvníkovi Království, zvláště pokud se jedná o teenagera, při návštěvě kteréhokoliv hadříkového obchodu podlomí kolena po objevu velkého výběru zboží a neskutečně nízkých cen. Vždy si představím sebe v jejich věku a sladké vzrušení, provázející nákup semišových botek a tělového spodního prádla za propašované marky v Drážďanech.
Nakonec, shopping je velmi poučný a patří k poznání reálií navštívené země, nemluvě o dokonalém procvičení slovní zásoby, např. Big Labels, Small Prices … Buy 3 pay 2… …Unbeatable Bargain … Buy today, pay later... Amazing fashion, amazing prices

Když to shrneme, nakupování je vlastně ideální příprava na maturitu! 




úterý 27. srpna 2013

Vy věříte na Shakespeara?


Ve Stratfordu-upon-Avon, rodišti slavného dramatika, žije asi 25 tisíc lidí, ale každý rok sem přijedou na tři miliony turistů. Za Shakespearem, tedy synem místního rukavičkáře, který snad ani nedokončil školu, avšak kterému se připisuje autorství 38 divadelních her, 154 sonetů a mnohého dalšího. Za Shakespearem, který za celý svůj život (kromě 8 let, kdy o něm nejsou žádné zprávy) neopustil Anglii, nicméně ve svých básních podrobně popisuje vzdálené kouty světa. Za Shakespearem, který měl napsat milion slov, ale jeho šest zachovaných podpisů bylo vytvořeno „nevypsanou rukou“. A žádný jeho rukopis hry nebo básně se nedochoval.

Byl snad autorem talentovaný Williamův současník Christopher Marlowe, špión královny Alžběty I., jenž byl údajně ubodán ve svých 29 letech? V Canterbury, odkud pocházel, jsou o tom přesvědčeni. 

Nebo mimořádně vzdělaný a zcestovalý Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu, jemuž jeho šlechtický původ neumožňoval k autorství se přiznat? Mnoho příběhů, popsaných v Shakespearových dílech přesně popisuje prokazatelné události z jeho života.

Karel Čapek má v tom jasno, jak píše ve svých Anglických listech: „Ne, (ve Stratfordu jsem) nebyl, i neviděl jsem rodný domek Shakespearův, nehledíme-li k tomu, že je od gruntu přestavěn a mimoto že snad žádný Shakespeare vůbec neexistoval.“


Ať je to ten nebo ten, jedna věc platí: Jakkoliv zpochybňovat existenci Shakespeara, největšího autora všech dob ve Stratford-upon-Avon se striktně nedoporučuje!





Tady se narodil...
...a tady odpočívá
Avon the river

neděle 25. srpna 2013

The Road to Hell



Kudy to vezmeme? Zapeklitá otázka (ano, od slova PEKLO), když se máte autem nebo busem v Londýně přemístit z východního konce na západní, z jižního na severní, nebo naopak. Jet přes město, riskovat zácpy v ulicích a prostoje na semaforech nebo to zkusit po okruhu London Orbital M25? Ten je delší, ale hlavně absolutně nevyzpytatelný. Něco jako naše D1. Měří 188 kilometrů a denně po něm průměrně projede na 200 tisíc vozidel. A když se to kousne, čekání se počítá na dlouhé hodiny. Není divu, že dálnice je známá jako největší parkoviště Evropy nebo cesta do pekel. Jednou tam uvízl i Chris Rea a při nekonečném stání na něj dolehla otázka, k čemu všechen ten technický pokrok vlastně je. A tak složil slavnou The Road to Hell. 








čtvrtek 22. srpna 2013

Karel Čapek, Anglické listy

„Viděl jsem velikost a moc, bohatství, blahobyt a vyspělost nevyrovnatelnou. Nikdy mi nebylo smutno, že jsme malý a nehotový kousek světa. Být malý, neurovnaný a nedodělaný je dobré a statečné poslání.
Jsou veliké a nádherné transatlantiky se třemi komíny, první třídou, koupelnami a leštěnou mosazí; a jsou malé čadící parníčky, jež hrkotají po velikém moři; je to, lidi, docela pěkná kuráž, být takovým malým a nepohodlným vehiklem. A neříkejte, že jsou u nás malé poměry; vesmír kolem nás je chválabohu stejně veliký jako vesmír kolem Britského impéria. Malý parníček toho tolik nepojme jako taková velká loď; ale haha, pane, může doplout stejně daleko nebo někam jinam. Záleží na mužstvu.“






středa 21. srpna 2013

Lollipop lollipop oh lolli lolli lolli lollipop



Lollipop znamená v angličtině lízátko, Lollipop Lady je tedy paní Lízátková.
Zní Vám to, no řekněme lehce … lechtivě? Pozor, zapomeňte na hříšné představy, jedná se o velmi počestnou a bohulibou činnost! Je to totiž osůbka, co převádí děti bezpečně přes ulici („a woman hired to help children cross a road safely near a school“). Proto je oděna v reflexní šat, který jí ladí s kloboučkem a podle značky STOP CHILDREN ji pojmenovali na p. Lízátkovou. Spolu se svými kolegyněmi (mají i pár kolegů), oficiálně nazývanými School Crossing Patrollers, pomáhá čtyřem milionům britských školáků už přes 60 let!



úterý 20. srpna 2013

Vyrazit s nožem do londýnských ulic


… není dobrý nápad. Nože, nožíky, dýky, rybičky, nůžky a jiné hrůzy s čepelí delší než tři palce, tedy sedm a půl centimetru jsou tu považovány za nebezpečnou zbraň. Známá věc, taky si to v pokynech k odjezdu může každý přečíst, že. Pro jistotu však v autobuse tuto skutečnost zdůrazňuji a přidávám osobní zážitek jednoho účastníka, kterého přistihli s loveckou kudlou při vstupu na London Eye. Do pěti minut byl naložen do policejního antona, odvezen na neznámé místo a čtyři hodiny vyslýchán bez možnosti jakkoliv dát zbylým členům rodiny vědět, co s ním je. Poté byl sice vrácen na původní místo, kde se konečně shledal s manželkou a synem, ti však strávili půl dne nucenou procházkou podél Temže a v obavách, zda ještě někdy svého živitele spatří.

Trocha adrenalinu k cestování patří a každá zkušenost je dobrá, ale pokud zrovna tohle není scénář, po kterém při návštěvě Londýna toužíte, nezapomeňte si tašky předem zkontrolovat. Často se tam totiž nože objevují i nedopatřením, třeba v nenápadné zapomenuté kapse. 



pátek 16. srpna 2013

Zuzana je v Londýně



Ano, na velkém obrazu talentovaného Hynka Martince v National Portrait Gallery, London. Příjemné české překvapení hned u vstupu na výstavu BP Portrait Awards!



Kdy nejet do Brightonu

Když v Brightonu stávkují popeláři, ve městě a na pláži to vypadá .... zkrátka tak, jak vidíte na fotkách. Bohužel (naštěstí?) zápach obrázky nezachytí. Radost z toho mají snad jenom racci. Pro ty jsou volně ložené pytle naprostou bonanzou! 





čtvrtek 15. srpna 2013

Pytlákem u Buckinghamu

Ano, přiznávám se. Pytlačila jsem u Buckinghamského paláce. Vím, zní to hrozně. Pytlačit a ještě k tomu na tak honosném místě přímo před zraky královny. Trochu se stydím.
Snad mě aspoň trochu omlouvá, že jsem to dělala nevědomky a že za to vlastně nemohu. A že jsem vlastně žádnou škodu nezpůsobila. Akorát jsem asi (na chvíli) naštvala pár lidí, ti už stejně zapomněli. A taky trochu rozzlobila bobici (londýnskou policistku).
To bylo tak. Po dlouhém vypjatém čekání na královské miminko se malý Jiřík narodil zrovna, když jsme s výpravou pobývali v Londýně. Co udělá správně informovaný cestovatel, když se namane u tak významné události?  Zamíří přímo do epicentra dění a snaží se ukořistit nějaký ten důkaz, že zrovna ON byl u TOHO. V tomto případě vyfotit nejslavnější ceduli na zeměkouli, umístěnou za tepanou mříží královského paláce. Další den ráno s okem v hledáčku a prstem na spoušti pátrám po stojánku, jehož fotka již přes noc několikrát obletěla svět. A nic. Říkám si, už ji schovali, no v tom ji vidím, překročím malé zábradlí, a cvak!  Je to doma! Až pak se rozhlídnu kolem, ups, po mé pravé ruce se vine nekonečný had čekatelů na záběr, regulovaný týmem uniformovaných policistek. Jedna z nich striktně určuje, jak dlouho se každý zájemce může u vývěsky zdržet. Hned na mě: „ A vy jste tady stála?“ Chvilku zvažuji, že drze zalžu, ale tváří v tvář rozhněvané moci měknu a přiznávám pravdu. Nakonec, fotka už je pořízena, že. „ Tak si běžte stoupnout na konec řady!“  Odcházím se alespoň podívat, kolik času jsem ušetřila, na poslední nešťastníky ani nedohlédnu.
Tímto se omlouvám všem předběhnutým turistům i policejní jednotce, které jsem proklouzla mezi prsty. Policejní dozor to stejně vzápětí vzdal a nechal dav svobodně bojovat podle svých vlastních pravidel.